Někdy v únoru mi přišla na Fejsbůčku zpráva od mého muže. Byl to odkaz na cestovku a za ním následovala otázka: "Chceš někam jet?". Šlo o valentýnskou akci na zájezdy, 1+1 zdarma a ačkoliv Valentýna fakt neslavím, tenkrát jsem řekla, že toho využijeme. Chtěla jsem strašně moc zase poznat kus světa a zmizet ze stresující Prahy. Nejprve mi padla do oka exkurze do Osvětimi, což je místo, které chci vidět zblízka už delší dobu. Měli ale na výběr špatné termíny (všední dny a období Přítulníkovy maturity), tak jsme se dohodli na Budapešti. Dva měsíce utekly a my mohli vyrazit odškrtávat další místo ze seznamu.
Jenom ještě malá vsuvka: bylo to poprvé, co jsem takto jela někam s cestovkou, takže bylo zpočátku trochu složitější zkrotit můj návyk na svobodu v cestování a podřídit se stanoveným plánům, které připravil pan průvodce. Nakonec ale vše probíhalo hladce, pan průvodce byl totiž naprosto skvělý skvělý a bylo na něm vidět, že svou práci má rád a ví, jak se to má správně dělat.
Hned po příjezdu (z Prahy jsme vyjížděli ve vražedných 2.30 ráno a v Budapešti jsme byli těsně po 10. dopolední) jsme šli objevovat Citadelu - vrcholek na budapešťské placce, odkud je krásně vidět většina města. Již v autobuse jsme dostali malé vyprávění o historii, které pak pokračovalo na Citadele trochu oživeněji, neboť jsme skoro všechno, o čem nám bylo vyprávěno, viděli na vlastní oči. Budapešť byla před námi jako na dlani. Po pár minutách povídání jsme dostali dostatečně dlouhý rozchod na procházku kolem dokola a následně nás autobus popovezl k tržnici. Na tu mám dvě slova: PAPRIKA A ČABAJKY. Vím, že Maďarsko je paprikou (a pálivostí) vyhlášené, ale když jdete kolem 6. suvenýrů, které mají papriku ve svém názvu, je to docela komické.
Prošli jsme se ještě okolím a prostranstvím Budínského hradu, omrkli náměstí Véreszmartytér (jestli jsem to napsala špatně, tak se omlouvám, ale maďarština je šílený jazyk; aglutinační, pozn. aut.) Po delším rozchodu jsme ještě absolvovali plavbu po Dunaji a viděli stmívající se Budapešť a jelo se na hotel, kde jsme padli do peřin a snažili se dospat deficit z autobusu.
Nastal den druhý. Na programu jsme měli jen Tropicárium, které se absolvovalo ihned dopoledne a pak se naše skupinka rozdělila na ty, kteří šli do lázní a pak na ty, kteří si volili vlastní program. Dé té druhé skupinky jsme spadli i my. Toulali jsme se uličkami Budapeště, ochutnali trdelník (a přehnaně pálivé kuře z KFC, což byla poslední věc, na kterou nám zbyly forinty), užili si sluníčko. Čas utekl rychle, v půl páté jsme už vyjížděli z Budapešti. V autobuse nám pan průvodce pustil film Sluneční svit, který byl náročný, ale zajímavý (i když jsem část prospala, přiznávám, ale to bylo únavou).
Viděla jsem cestou i kus Bratislavy! Poprvé v životě, což je docela vtipný paradox, že zrovna při cestě z Budapešti jsem viděla hlavní město země, kde jsem strávila kousek svého života. Jsem vlastizrádce 😀.
Návrat do prahy připadl na 0.15 a ve dvě ráno jsme se teprve dostali do postele. Následující den s pohovorem a jednou přednáškou ve škole byl o to náročnější. I tak bych si tenhle víkend zopakovala. Bylo fajn zase na chvíli opustit zemi českou.
P.S. Omluvte případné chyby, článek dokončuji ve spěchu a neměla jsem čas jej přečíst, takže korekce bude provedena dodatečně... snad... někdy... v blízké... nebo radši vzdálené budoucnosti. (#studentskyzivot)
Hned po příjezdu (z Prahy jsme vyjížděli ve vražedných 2.30 ráno a v Budapešti jsme byli těsně po 10. dopolední) jsme šli objevovat Citadelu - vrcholek na budapešťské placce, odkud je krásně vidět většina města. Již v autobuse jsme dostali malé vyprávění o historii, které pak pokračovalo na Citadele trochu oživeněji, neboť jsme skoro všechno, o čem nám bylo vyprávěno, viděli na vlastní oči. Budapešť byla před námi jako na dlani. Po pár minutách povídání jsme dostali dostatečně dlouhý rozchod na procházku kolem dokola a následně nás autobus popovezl k tržnici. Na tu mám dvě slova: PAPRIKA A ČABAJKY. Vím, že Maďarsko je paprikou (a pálivostí) vyhlášené, ale když jdete kolem 6. suvenýrů, které mají papriku ve svém názvu, je to docela komické.
Prošli jsme se ještě okolím a prostranstvím Budínského hradu, omrkli náměstí Véreszmartytér (jestli jsem to napsala špatně, tak se omlouvám, ale maďarština je šílený jazyk; aglutinační, pozn. aut.) Po delším rozchodu jsme ještě absolvovali plavbu po Dunaji a viděli stmívající se Budapešť a jelo se na hotel, kde jsme padli do peřin a snažili se dospat deficit z autobusu.Nastal den druhý. Na programu jsme měli jen Tropicárium, které se absolvovalo ihned dopoledne a pak se naše skupinka rozdělila na ty, kteří šli do lázní a pak na ty, kteří si volili vlastní program. Dé té druhé skupinky jsme spadli i my. Toulali jsme se uličkami Budapeště, ochutnali trdelník (a přehnaně pálivé kuře z KFC, což byla poslední věc, na kterou nám zbyly forinty), užili si sluníčko. Čas utekl rychle, v půl páté jsme už vyjížděli z Budapešti. V autobuse nám pan průvodce pustil film Sluneční svit, který byl náročný, ale zajímavý (i když jsem část prospala, přiznávám, ale to bylo únavou).
Viděla jsem cestou i kus Bratislavy! Poprvé v životě, což je docela vtipný paradox, že zrovna při cestě z Budapešti jsem viděla hlavní město země, kde jsem strávila kousek svého života. Jsem vlastizrádce 😀.Návrat do prahy připadl na 0.15 a ve dvě ráno jsme se teprve dostali do postele. Následující den s pohovorem a jednou přednáškou ve škole byl o to náročnější. I tak bych si tenhle víkend zopakovala. Bylo fajn zase na chvíli opustit zemi českou.
P.S. Omluvte případné chyby, článek dokončuji ve spěchu a neměla jsem čas jej přečíst, takže korekce bude provedena dodatečně... snad... někdy... v blízké... nebo radši vzdálené budoucnosti. (#studentskyzivot)
Žádné komentáře:
Okomentovat